Penězi proti oteplení: Kolik by stálo vítězství nad změnou klimatu?

Kdyby neexistoval Twitter, přišel by svět o celou řadu výživných přestřelek ze světa mocných. Jedna slavná, familiárně přezdívaná „Musk versus hladomor“, vyplnila stránky světových médií letos na podzim. Začala ve chvíli, kdy se vizionářský miliardář ohradil proti návrhům amerických Demokratů na změny v daňovém systému. Vzápětí kontroval ředitel Světového potravinového programu Organizace spojených národů David Beasley tím, že by stačila pouhá 2 % z Muskova třísetmiliardového majetku, aby skončil světový hladomor. Musk vzápětí odvětil, že pokud mu dá OSN přesný návod, jak zatočit s hladem, prodá akcie Tesly a hned posílá peníze. OSN pak jistý náznak plánu skutečně poslalo a pak už se, očekávatelně, nedělo nic. Jenže to v tomto případě nepředstavuje pointu.

Klíčové je, že se někdo se silně znějícím hlasem konečně odhodlal vyčíslit hodnotu nákladů na vyřešení jednoho přesně lokalizovaného, palčivého problému dnešní společnosti. A naše otázka zní následovně: dokáže někdo alespoň přibližně vypočítat, kolik by stálo zastavit klimatickou změnu, respektive lidské kroky akcelerující její příchod? A je vůbec na podobnou akci na planetě dost peněz? Vítejte v příběhu, který možná nenabízí pohádkově dobrý konec, ale zase se to v něm hemží hodně velkými čísly.

Jak uvádí Světová zdravotnická organizace ve své zprávě Climate Change and Health, vinou klimatické změny zemře mezi lety 2030 až 2050 přibližně o 250 tisíc lidí ročně víc, než by muselo. Hlavní role zde sehrají podvýživa, malárie a přehřátí organismu. Jiné studie se pak v odhadech dopočítávají až ke dvacetinásobku s ohledem na to, jak pracují s následky škodlivosti znečištěného ovzduší, případně s vlnami horka: nezapomínejme, že ta, jež se prohnala v roce 2003 starým kontinentem, za sebou zanechala téměř osmdesát tisíc mrtvých. Jinak řečeno, zaobírat se otázkou, za jaké náklady by bylo možné postavit hráz proti globálnímu oteplování, je poměrně na místě. A co je důležitější, daná částka již byla vyčíslena, dokonce dvakrát. Jen do té nižší by se schoval celý roční HDP naší země.

Tři sta miliard dolarů. Takové numero v roce 2019 zveřejnila společnost Bloomberg s odvoláním na klimatology z Organizace spojených národů. Tolik by prý bylo třeba zaplatit za obnovu pěti miliard akrů půdy degradované lidskou činností, především odlesňováním a chováním dobytka a jiných domácích zvířat.

„Ztratili jsme biologickou funkci půdy a to musíme zvrátit,“ upřesňuje Barron J. Orr, vedoucí vědecký pracovník Úmluvy o boji s desertifikací při OSN. „Pokud se nám to podaří, může se půda stát významnou zbraní proti změně klimatu.“

Nejen že by rekultivovaná země napomohla s likvidací skleníkových plynů, ale zároveň by se mohla proměnit v pole produkující úrodu, v nové, méně vytěžované pastviny anebo lesy. A navíc by podobný zásah pomohl získat čas při hledání a testování nových, ideálně obnovitelných energetických zdrojů. Jak asi ale ledaskoho napadne, v natolik komplikované problematice působí podobný návod na spásu přinejmenším zjednodušeně. A stejnou optikou se na něj podívala i finanční společnost Morgan Stanley, jejíž analytici vytáhli kalkulačky a nakonec se dobrali cifry, která vyráží dech.

Podle Morgan Stanley bude třeba na zkrocení globálního oteplování a snížení uhlíkových emisí na nulu do roku 2050 utratit padesát bilionů dolarů v pěti klíčových bezuhlíkových oblastech.Pokud bude do obnovitelných zdrojů nainvestováno čtrnáct bilionů, do třiceti let by mohly produkovat až 80 % veškeré energie. Zároveň je vše podpořeno předpokladem, že jakmile bude solární energie snáze dostupnou, stane se vzápětí i nejžádanějším energetickým zdrojem. S jedenácti biliony pak analýza počítá na přebudování světového vozového parku na elektromobily, přičemž z dané částky by byl financován jak růst továren, tak vědecký pokrok, vedoucí například k novým bateriovým technologiím, a společně s nimi i přidružená infrastruktura. Za předpokladu, že by vše proběhlo dle plánu, by v roce 2050 bylo na světě v pohybu 950 milionů elektroaut.

Na zachycování a ukládání uhlíku, které se momentálně jeví jako nejúčinnější postup proti exhalacím z elektráren na fosilní paliva, počítají badatelé z Morgan Stanley s 2,5 bilionu dolarů. Štědrých 20 bilionů by oproti tomu investovali do vodíku jakožto zdroje energie pro dopravu a průmysl. Zbylých 2,5 až 2,7 bilionu je vyšetřeno na biopaliva a jejich průnik do světa přepravy včetně létání.

Ke všem těmto výpočtům Morgan Stanley navíc přikládá teoretický vykřičník: pokud by momentální eskalace produkce skleníkových plynů zapříčinila celosvětový vzestup teploty o dva stupně Celsia, následky by pro globální ekonomiku do roku 2100 představovaly ztrátu až 20 bilionů dolarů, tedy 460 tisíc miliard korun. Což je číslo, do kterého by se pro změnu dvěstěkrát vešel náš momentální státní dluh.

Sluší se nicméně připomenout, že ony gigantické částky nebudou muset platit ani jednotlivci, ani organizace, a dokonce ani jednotlivé národy. Jedná se o cifry, které jsou určeny celému lidstvu, na němž pak záleží, jak rychle pochopí, že oddalování nezbytných kroků všechno jenom protáhne a samozřejmě prodraží.

Události od uzavření Pařížské klimatické dohody, zahrnující do sebe i vznik Zelené dohody pro Evropu, nicméně vybízí k optimismu. Změny probíhají, a to i u největších znečišťovatelů v čele s Čínou, Amerikou a Ruskem. Možná se jedná o kroky pomalé a v mnoha ohledech nedostatečné, nicméně stále vedou kupředu. Na tom, jestli za nimi stojí pohnutky ekonomické, nebo jiné, už tolik nezáleží.